Byla jedna matka a měla dvě dcery; jedna byla vlastní, druhá pastorkyně. Svoji velice milovala, ale na pastorkyni ani hleděti nemohla, jedině proto, že byla Maruška krásnější než její Holena. – Dobrá Maruška neznala svoji krásu, nemohla si pomysliti, kterak to je, že se máteř tak velmi na ni hněvá, kdykoli na ni pohlédne. Všecku práci sama podělati musela: poklízela v chyži, vařila, prala, šila, předla, tkala, trávu nosila i kravičku samotinká obstarávati musela. Holena se jen strojila a na zasíní si hověla. Než Maruška všecko ráda pracovala, byla trpělivá, snášíc láni, hřešení sestřino i matčino jako beránek.

Nebylo to však nic platno, ony byly den ode dne horší, a to jedině proto, že se Maruška stávala čím dále tím krásnější a Holena škaredější.

I pomyslila matka: „Načože by mně to bolo, abych si ja nechávala peknú pastorkyňu v dome; keď prídu chlapci na ohľady, zaľúbia si Marušu a něbudú chceť ľúbiť Holenu.“ – Od toho okamžení hleděly macecha i dcera její, jak by se ubohé Marušky zprostily; hladem ji mořily, bily ji, než ona trpěla a při tom všem stávala se den ode dne krásnější. Takových utrpení si na ni vymyslily, že by statečnému člověku ani na um nepřišly. Jednoho dne, bylo to v polovici ledna, zachtělo se Holeně vůně fialek.

„Choj, Maruša, donesieš mně z hory kyticu fialiek, chcem ich mať za pásom, aby som mohla k nim čichať,“ – rozkázala sestře.

„Jaj bože, sestro milená, čože ti to prišlo na um; či to kdo slýchal, aby rostly pod snehom fialky?“ – pravila ubohá dívka.

„Ty švandro, ty gryňo, ty, čože máš vraveť, keď ti ja rozkážem? – Chytro choj, a jak nědoněsieš z hory fialiek, zabijem ťa!“ – zahrozila jí Holena. Macecha ale Marušku uchopila, vystrčila ze dveří a dvéře za ní pevně zavřela. – Děvče šlo hořce plačíc do hory. – Sněhu leželo vysoko, nikde nebylo stopy. Děvče bloudilo, bloudilo dlouho; hlad ji mořil, zima ní třásla, prosila Pána Boha, aby ji raději vzal z toho světa. – Tu zhlédne zpozdálí světlo. Jde po záři, i přijde až na vrch hory. – Na vrchu hory hoří veliká vatra (oheň) a okolo vatry leží dvanácte kamenů; na těch kamenech sedí dvanácte mužů. – Tři jsou bělovousí, tři jsou mladší jich, tři ještě mladší, a ti tři nejmladší jsou nejkrásnější. Nemluvili, jen tiše seděli a do ohně pohlíželi. – Těch dvanácte mužů bylo dvanácte měsíců. Velký sečen (leden) seděl hore, ten měl vlasy i vousy bílé jako sníh a v ruce držel batyk (kyj).

Maruška se ulekla; zůstala chvíli v udivení státi, pak ale osmělivši se přistoupila blíže, prosíc: „Dobrí ludie boží, dajtě sa mi zohriať pri vatre, zima mňa triase.“

Velký sečen pokývna hlavou, otázal se děvčete: „Načože si prišla, diouka moja, čo tu hľadáš?“ – „Iděm na fialky“ -odpověděla Maruška.

„Nie je čas chodiť na fialky, veď je sněh!“ – řekl Velký sečen.

„Ej, veď ja viem, ale mi sestra Holena a macocha přikázaly doniesť fialiek z hory. Keď ích nědoněsiem, zabijú mňa. Pěkně vás prosím, báčikovie, povedztěže mně, kdeže ích najděm?“ – Tu se zdvihl Velký sečen, popošel k nejmladšímu měsíci a dal mu batyk do ruky řka: „Bračeku (Brezne), posadni hor!“ – Měsíc Březen sedl hor na kámen a máchl batykem nad vatrou. V tom okamžení vzplanula vatra výše, sníh začal roztávati, stromky začaly pučeti, pod bučkami zelenala se travička, v travičce růžověly se poupátka chudobek a bylo jaro. Pod křovím uschovány pod lístkami rozkvětaly fialky, a než se Maruša nadálá, bylo, jak by modrou plenu prostřel. – „Chytro sbieraj, Maruša, chytro!“ – kázal jí Březen. Maruša radující se trhala, až měla velikou kytici fialek.

Potom měsíčkům pěkně zaděkovala a vesele pospíchala domů.

Divila se Holena, divila se macecha, vidouce Marušu, že přináší fialky; šly jí dvéře otevříti a vůně fialek po celé chýži zavanula. – „Kdeže si ích natrhala?“ ptala se urputně Holena. – „Nuž vysoko tam v hore rostú, pod kríčkami; dosť ich tam veru,“ pravila Maruša. Holena vzala fialky, dala si je za pas, voněla k nim sama, dala matce přivoněti, ale sestře neřekla: „Privoň si!“ – Druhý den hověla si Holena u pece, i zachtělo se jí jahod. – I zavolala si hned na sestru řkouc jí: „Choj, Maruša, a dones mně z hory jahuod!“ – „Jaj bože, sestro milená, kdeže najděm jahody? – Či to kdo slýchal, aby pod sněhom jahody rostly!“ – pravila Maruša.

„Eh ty švandro, ty gryňo, ty, čo budeš vraveť, keď ti ja rozkážem. – Chytro choj, a jak nědoněsieš jahuod, zabijem ťa!“ – zahrozila zlá Holena. Macecha chopila Marušku, vystrčila ji ze dveří a dvéře za ní pevně zavřela. – Děvče šlo hořce plačíc do lesa. Sněhu leželo vysoko, nikde stopy nebylo. Bloudilo děvče, bloudilo dlouho; hlad ji mořil, zima ní třásla. Tu vidí zpovzdálí to samé světlo, co viděla před tím dnem. S radostí se k němu pustila. – Přišla zase k té veliké vatře, okolo níž sedělo dvanácte měsíčků.-Velký sečen seděl hor. „Dobrí ľudie boží, dajtě sa mi zohriať pri vatre, zima mňa triase,“ prosila Maruša. Velký sečen pokývna hlavou, tázal se jí: „A načože si zase prišla, čože tu hľadáš?“

„Iděm na jahody!“ – odpoví Maruška.

„Eh veď je zima a na sněhu jahody nerostů,“ pravil Sečen.

„Veď ja viem,“ smutně povídá Maruša, „ale sestra Holena aj macocha přikázaly doniesť jahuod; jak ích nědoněsiem, už ma zabijú. Pekne vás prosím, báčikovie, povedzte mi, kdeže ích najděm?“ – I zdvihl se Velký sečen, popošel k měsíci, který mu seděl naproti, dal mu batyk do ruky řka: „Bračeku (Červne), posadni hor!“ – Měsíc Červen sedl nahoru na kámen a máchnul batykem nad vatrou. Vysoko vyšlehla vatra; žárem jejím roztál sníh ve chvilce, země se zelenala, stromy obalily se listem, ptáčkové začali prozpěvovati, rozmanitých kvítků po lese rozkvétalo – a bylo léto. – Pod bučkami bílých hvězdiček, jak by našil. Vůčihledě se ale měnily ty bílé hvězdičky v jahôdky, skokem zrály a zrály, a než se Maruška nadálá, bylo jich, jako by krve rozlil. „Chytro sbieraj, Maruša, sbieraj!“ rozkázal měsíček Červen. – Maruša radující se sbírala, až měla plnou zástěru. Potom pěkně měsíčkům zaděkovala a vesele domů pospíchala.

Podivila se Holena, podivila se macecha, vidouce, že nese Maruša vskutku domů jahody, plnou zástěrku. – Běžely jí dvéře otevříti a vůně jahod hned po celé chyži zavanula. – “Kdeže si ích nasbierala?“ ptala se urputně Holena.

„Vysoko v hore, dosť ich tam rostie pod bučkami,“ pravila Maruša.

Holena vzala jahody, najedla se dosyta, i macecha se najedla, ale Marušce neřekly: „Vezmi si jedinú!“ – Zmlsala se Holena na jahodách a třetího dne zachtělo se jí červených jablek. „Choj, Marušo, choj do hory, dones mi červených jablk!“ – rozkázala sestře.

„Jaj bože, sestro milená, kdeže by sa v zime jablká vzaly?“ – namítala ubohá Maruška.

Страница 1 из 2

Назад1 2 Далее